VZPOMÍNKOVÁ AKCE - KONCENTRAČNÍ TÁBOR MAUTHAUSEN
6047
6047. Pro někoho jen číslo. Někdo ho možná ani nezaregistroval, někdo mu věnoval jen krátkou pozornost, já osobně na něj dlouho nezapomenu.
Je čtvrtek 24.10.2013 6:30 ráno. Pro někoho jen běžný školní nebo pracovní den, pro žáky devátých ročníků všech základních škol v Praze 8 ovšem začíná dlouho očekávaná cesta na vzpomínkovou akci do koncentračního tábora Mauthausen. Uplynulo totiž přesně 81 let od popravy 264 pomocníků parašutistů, kteří mj. provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Cesta autobusem proběhla bez větších obtíží a my jsme po pěti hodinách konečně na místě.
Naše pohledy ihned upoutá majestátní žulová stavba rozprostřena na ploše několika kilometrů čtverečních. Člověk by skoro řekl, že jde o ve středověku postavený hrad. Zdání ovšem, v tomto případě bohužel, klame. Zdi tábora v sobě již navždy ponesou ta nejkrutější svědectví tehdejší doby.
Nejistými kroky se spolu s ostatními spolužáky základních škol z Prahy 8 vydáváme vstříc koncentračnímu táboru, v němž se událo tolik zvěrstev, tolik zla, že tomu dnes lze jen těžko uvěřit...
Ze všeho nejdříve zastavujeme u památníku československých "vězňů", kde zastupitelé Prahy 8 pokládají vzpomínkový věnec a společně držíme minutu ticha.
A teď už opravdu končí veškerá legrace. Vcházíme totiž hlavní bránou do tábora a na nás doléhá stísněná atmosféra. Úsměv na rtech zamrzá i těm, kteří se ještě cestou sem smáli. V očích se nám zračí úzkost.
V tuto chvíli se slova ujímá František Kolouch, pan učitel vyučující dějepis na jedné ze základních škol Prahy 8.
Dozvídáme se mnoho zajímavých informací, z nichž každá má obrovskou hloubku. Slyšíme i příběhy, které bychom raději ihned zapomněli, přesto posloucháme neschopni slova.
Procházíme místností s původní dřevěnou podlahou a replikami dvouposchoďových paland, v další si prohlížíme dobové fotografie, až dojdeme k symbolickému hřbitovu, kde se naše cesty rozchází.
Mě nohy nesou do vzpomínkové místnosti, kam se, k řadě dalších portrétu mauthausenských obětí, chystám položit fotografii svých předků, manželů Frolíkových, blízkých spolupracovníků výsadkářů z para-skupiny Anthropoid. Až po chvíli se rozhodnu jít dál.
Pokračuji spolu s několika spolužáky dále, tentokrát do "Místnosti se jmény", v níž jsou na skleněných deskách uvedena jména všech vězňů, kteří zde zemřeli. Listuji pamětními knihami, ve kterých jsou jména seřazena abecedně, díky čemuž se mi za pomoci kamarádů daří svou pra-pratetu a pra-prastrýce najít.
Poté procházíme planovou komorou, krematoriem a místností, kde se uskutečňovaly popravy. Jen se tudy mihneme. Nemáme sílu tu být jen o chvíli déle, než je nutné.
Znovu se scházíme u hlavní brány a již zmíněny pan učitel nám vypráví o odvaze členů domácího odboje, kteří pro svou vlast často nasazovali život nejen svůj, ale i životy svých blízkých.
Následně dostáváme rochod podruhé. Scházíme 186 strmých mauthausenských "schodů smrti", po kterých vězni v zástupech vynášeli na zádech bez odpočinku za neustálého bití až patnáctikilové kameny žuly z nedalekého kamenolomu. My schody vycházíme jednou a už nyní pociťujeme pálení svalů, jsme zadýchaní.
Čas utíká a nám zbývá poslední půlhodinka. Ve skupinkách procházíme místa, která jsme si ještě nestihli prohlédnout, především památníky nejrůznějších, nejen evropských zemí, většinou už se však jen dělíme o své dojmy.
Nakonec se zastavujeme na místě, u kterého jsme začínali. Stojíme s kamarády před památníkem československých obětí a jen jej mlčky pozorujeme. Zrak mi klesne k jistému čtyřčíslí, které má socha na pravé straně hrudi.
6047. Pro někoho jen číslo. Někdo ho možná ani nezaregistroval, někdo mu věnoval jen krátkou pozornost, já osobně na něj dlouho nezapomenu.
Možná nepatřilo některému z československých hrdinů, možná ani vězni z ostatních více než 40-ti zemí, kteří zde byli drženi, třeba vůbec neexistovalo. Pokud ale bylo reálné, myslím, že nesejde na tom, jaké národnosti tento člověk byl. Důležité je, že patřilo NĚKOMU. Někomu, kdo musel prožít nekonečně dlouhou dobu ve strachu o svůj život. Ať už byl 6047 kdokoliv, patří mu naše pokora a úcta, stejně jako všem 197 464 hrdinům, kteří si Mauthausenem prošli, a z kterého se více jak 95 000 lidí již nikdy nevrátilo.
Samozřejmě je pro nás důležité ještě jedno číslo. Počet nenapravitelných protivníků Říše, jak naše české hrdiny němečtí okupanti nazývali, kteří zde buď zemřeli, nebo byli popraveni. Téměř 8 000. Je ale možné, že jich bylo ještě mnohem víc. Jejich oběť by nám měla navždy připomínat, jak hrdí musíme být na všechny, kteří po sobě zanechali tuto nesmazatelnou stopu.
Nadešel čas odjezdu. Neochotně tedy odcházíme zpět k autobusu, každý většinou zahloubaný ve vlastních myšlenkách.
Ještě nás čeká návštěva Lince, ale to už je jiný příběh...
Návštěva koncentračního tábora Mauthausen v každém z nás něco zanechalo a to, myslím, byl i jeden z důvodů této vzpomínkové akce.
Článek pro časopis Prahy 8 - Osmička, který jsem napsala
po návratu z koncentračního tábora Mauthausen.
Tyto a ještě mnohem více fotek najdete ve fotogalerii
v albu "Vzpomínková akce - Koncentrační tábor Mauthausen"